Historie obce Sobíňov

- cestovatel a spisovatel.

Narozen 14. února 1881 v Chlumanech na Prachaticku (1881 - 1942). Od roku 1937 po svých mnohaletých cestách po Jižní Americe žil již natrvalo na Hlíně u Sobíňova.

V době před druhou světovou válkou se začal projevovat zvýšený zájem o jihoamerický kontinent nejen mezi politiky a národohospodáři, ale i mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Po uzavření Spojených států amerických přílivu četných imigrantů se začal vystěhovalecký proud obracet především do Jižní Ameriky. I z naší republiky odešlo mnoho lidí do tohoto světadílu hledat práci a obživu, jíž bylo doma málo, avšak bez jakékoliv představy o tamních poměrech. Poznání této části světa i seznamování naší veřejnosti se skutečnými poměry v ní panujícími zasvětil svůj život český cestovatel František Čech Vyšata.

František Čech Vyšata - cestovatel, žil posledních pět let svého života na Hlíně u Sobíňova se svou druhou ženou Antonií, roz. Slanařovou. Jezdil po vesnicích, kde v hospodách a školách promítal, světelné obrazy pomocí epidiaskopu, které doprovázel vyprávěním o svých zážitcích při cestování po Jižní Americe. Část těchto fotografií a promítací zařízení je uloženo ve vlastivědném muzeu v Chotěboři.

Jeho původní jméno je František Vyšata. Jméno Čech si přidal, aby zdůraznil svou příslušnost ke své vlasti a ke svému národu. Byl to člověk romantický a citově založený, ale i houževnatý a odvážný, který vlastním přičiněním dovedl proměnit ve skutek všechny své sny a zdánlivě neuskutečnitelné cestovatelské plány.

Jeho knihy:
Patnáct let v Jižní Americe, 3 svazky, Praha , Kvasnička a Hampl, 1927
Středem Jižní Ameriky, Praha, Unie, 1938
K zemědělské kolonizaci ve státě Rio Grande d Sal, 1938
Dále přispíval do mnoha dobových časopisů.

1.cesta: 1910 – 1913
2.cesta: 1914 – 1925
3.cesta: 1927 - 1937

Byl čtvrtým a posledním dítětem nezámožných rodičů, jeho otec byl zedník a neprožil nijak radostné dětství. Kousek políčka skýtalo rodině jen skromnou obživu a proto byl Vyšatův otec nucen, jak bylo tehdy zvykem, rok co rok odcházet za prací do Vídně. A sotva uplynula krátká školní léta mladého Vyšaty, musel i on učinit skutečný krok do života. Šel se učit bednářem, nejprve do Českých Budějovic a později v 18 letech až do Prahy. Tam mu však štěstí příliš nepřálo, a proto brzy odešel do Vídně, kde pracoval jako lešinář u zedníků. Vytrval tu celé léto, ale pak se znovu vrátil do svého rodiště. Zde se za čas, přes nesouhlas rodičů, oženil, když však velmi brzy nastal v jeho manželství rozvrat, pokusil se najít zapomenutí a lék na zklamání v daleké cizině. A to určilo všechen další běh jeho života.

Dne 19. března 1910 se vydal na první cestu za moře. Zamířil nejprve do Brém, odtud plul lodí Gotha podél západoevropského pobřeží do Lisabonu, pak přes Atlantický oceán do Rio de Janeira a konečně podél břehů Jižní Ameriky až do Buenos Aires, kde přistál 31. dubna. Nezdržel se však dlouho. Náhoda tomu chtěla, že se zrovna chystala menší výprava do Severoargentických pustin Chaceo Austral a Vyšata se do ní přihlásil. Po velikých svízelích se však brzy vrátil do Buenos Aires a teprve pak, ušetřiv si něco peněz zamířil do teritoria Pampa Central, které procestoval pěšky i na koni všemi směry. Koncem roku 1912 se vrátil do vlasti, ale domova mnoho neužil a už v dubnu 1914 ho můžeme zastihnout na druhé cestě do zemí slunce.

Světová válka, která brzy na to vypukla, prodloužila jeho pobyt v zámoří na plných 12 let. Většinu této doby trávil Vyšata v Argentině, ale dostal se odtud až do Brazílie, kde nějaký čas pracoval v Riu de Janeiru. Splnil se mu i jeho sen, když se mohl podívat do nejkrásnější jihoamerické země Paraguaye, kterou nazývá divokým rájem. Neustále ho však lákaly Andy. Šetřil, trpělivě čekal až konečně došlo ke splnění jeho přání. Dne 19. března opouští argentické město Mendozu a nastupuje vlakem transandské dráhy svoji podle vlastních slov nejúchvatnější cestu v životě. Vlak do sousední republiky Chile stoupal vysoko do hor po strmých stráních nad hlubokými roklemi po odvážné úzkokolejné trati, jejíž nejvyšší místo leží 3760 m nad mořem Vyšata poznamenává, že dojem který si z tohoto přejezdu odnesl jej provázel stále životem. Kabotážní lodí se pak dostal do Ohňové země a stanul tak na nejjižnější výspě Jižní Ameriky. Krutá zima jej však přinutila k ústupu na sever a v březnu roku 1925 můžeme zachytit jeho stopu v severoargentickém městě Tucumanu, kde nastupuje cestu do bolivijské metropole La Pas.

Dlouho se tu, ale nezdržel a po vyřízení pasových formalit už spěchá přes jezero Titicaca do sousedního Peru. Po delším čase opět spatřil moře, jež v něm naráz probudilo nesmírnou touhu po domově. Té neodolal a tak se 7. prosince 1925 znovu rozloučil a Jižní Amerikou a po dvanácti letech pobytu v cizině se plaví parníkem Nikritos přes Panamský průplav po druhé zpět do Evropy. Doma napsal svůj trojdílný cestopis Patnáct let v Jižní Americe. Rukopis nabídl Vilimkovu nakladatelství, to mu jej však vrátilo, že děj je málo dobrodružný. Teprve, když jej ve spolupráci s prof. Ludvíkem Padevědem přizpůsobil požadavkům doby, dočkal se v roce 1927 jeho vydání u Kvasničky a Hampla.

Aby zlepšil své tísnivé finanční poměry, přispíval tehdy Vyšata do různých českých časopisů, kde uveřejňoval vlastní poznatky a zážitky z Jižní Ameriky. Usedlý život ho však nemohl upoutat a tulácká vášeň jej znovu volala na cesty. Už zase myslel na Jižní Ameriku a sebrav trochu peněz, vydal se se v září 1927 po třetí za moře. Znovu odešel do Brazílie a v červnu 1932 podnikl kabotážní cestu podél jejího pobřeží. Po měsíční plavbě stanul u ústí Amazonky a po ní se plavil do vnitrozemí Brazílie. Chtěl se pak dostat až do městečka Rio Branco, ležícího poblíž řeky Pérus, dopravní loď se však musela pro nedostatek vody v řece vrátit aniž dosáhla svého cíle. Deset let tak měřil nekonečné dálky jihoamerického kontinentu, ale touha a stesk po domově ho znovu přiměly natolik, že se 5. června 1937 vrací do vlasti. Zde nově získané zkušenosti a dojmy zpracoval a z části uveřejnil ve své druhé knize Středem Jižní Ameriky. V té době se také podruhé oženil, ale nemínil zůstat trvale doma, nýbrž pomýšlel na nové cesty. Osud mu však určil jinak. Vyšata se vážně roznemohl, ozval se nemocný žaludek, památka na pobyt v Brazílii a po delší chorobě zemřel 3.10. 1942 ve svých 61 letech ve svém novém domově na Hlíně u Sobíňova.

Je patrné že Vyšata neměl zprvu pro své cesty vypracován přesnější program. Chybělo mu k tomu nejen vzdělání, ale i finanční zabezpečení. Jakmile vyčerpal peněžní prostředky, musel se zastavit a prací vlastní rukou si opatřit peníze na nové výdaje. Bylo to především bednářské řemeslo, které mu otvíralo brány jihoamerických pivovarů, kde bylo vždy dosti práce a umožňovalo mu další pokračování v jeho dobrodružných cestách. Teprve v pozdějších letech postupoval Vyšata podle určitého plánu, i tehdy však musel finanční otázku řešit podobným způsobem. Tento druh cestovatelského života mu však umožnil poznat dosti zevrubně skutečný život i poměry v sedmi jihoamerických republikách, jimiž za 27 let pobytu v Jižní Americe prošel.

Vyšatova rukopisná i obrazová pozůstalost je uložena v Náprstkově museu v Praze. Často zajímavě a poutavě ve svých zápiscích popisuje rozdíly proti životu u nás. Zmiňuje se i o osudech českých imigrantů, které často na svých cestách potkával. Vyšata byl i jakýmsi prostředníkem mezi českými menšinami v Jižní Americe a dalekou vlastí. Poutníkem, který byl všude vřele vítán. Hodnota jeho díla spočívá především v předávání praktických zkušeností, které na svých cestách získal a ve svých pracích uložil. Jejich úkolem bylo objektivně informovat české čtenáře, hlavně budoucí vystěhovalce o jihoamerických poměrech politických, sociálních i kulturních.