Historie obce Sobíňov

Nejstarší písemná zmínka o Sobíňově je z roku 1358, kdy byl součástí vladyckého statečku, jehož prvými známými majiteli byli členové rodu Kokotů. Roku 1358 je zmiňován Ješek zvaný Kokot ze Soběňova (Jan Kohout) - místní rytíř, který je spojen s kolonizací pohraničních hvozdů a strážní činností (byl velitelem královské stráže na zdejší tvrzi). Osada vznikla při strážní dřevěné tvrzi, která zde stála již dříve v Hradě a střežila Liběckou stezku.

V průběhu staletí se v naší obci a jejím okolí vystřídala strážní služba, těžba stříbra, rybníkářství, těžba (v okolí Hlíny) a zpracování železné rudy, textilní výroba. Základním životním zajištěním v průběhu staletí bylo vždy zemědělství.

Časový průběh kolonizace:

• Do 12. století probíhala strážní služba hranic.
• Od 12. století rolnická kolonizace, mýcení lesa, zakládání prvních statků.
• Starší hornická kolonizace od roku 1250, těžba stříbra v Sopotech.
• Novější hornická činnost od 17. století, těžba železné rudy v Huti.
• Od 18. století průmyslová textilní výroba v místních staveních.

K obci Sobíňov patří osady Markvartice, Zvolánov, Nová Ves - Huť, Hlína a Sopoty. Ty vznikali v rozličnou dobu a z různých důvodů. Nová Ves-Huť a Hlína jsou osady nejmladší. Osada sobíňov se rozkládá na malé náhorní rovince, která se hodila pro zemědělskou činnost. Osady Sopoty, Nová Ves-Huť a Hlína mají svůj původ v průmyslovém podnikání. Ne vždy se založení osady povedlo na trvalo. Osada Přechod u Bílku a Pravnov (1514 zatopena rybníkem) mezi Ždírcem n/D. a Novým Ranskem již dáno zanikly.

Sobíňov byl původně samostatný - zemanský. V místní tvrzi přebývali rytíři jako strážci hranic, z nich vznikla později nižší šlechta. Po husitských válkách, zemanů - nižší šlechty ubylo a zvětšily se na jejich úkor pozemkové državy Pánů - vyšší šlechty. Zemané totiž často podporovali husitské hnutí. Stal se tedy součástí panství Kunštát. V 16. století patřil Trčkům z Lípy, od nichž se dostal do panství polenského.

V nejdávnějších dobách bylo území, na kterém se nachází Sobiňov, porostlé původními lesy. Ty patřily k souvislému pohraničnímu hvozdu na pomezí Čech a Moravy. Tyto prastaré lesy nebylo povoleno mýtit z obranných důvodů. Teprve v pozdějších dobách s postupem kolonizace a spojení Čech a Moravy byli původní lesy vymýceny a lesní porost byl zachován jen v neúrodných místech a na příkrých svazích.

Českomoravská vrchovina patří k nejstarším evropským horstvům, vznikla dříve než Alpy a Karpaty. Katastr obce náleží k českému masivu, který vznikl již v prvohorách a je složen převážně z ruly, místy na povrch prorazila i žula (nejstarší vyvřelina). Prvotní moře bylo sice nedaleko, ale až sem nesahalo. Zasahoval sem pouze záliv křídového moře, ze Severních Čech podél Železných hor až ke Žďárským Vrchům. Moře zde zanechalo četné naplaveniny - opuku, bohaté na otisky a zkameněliny. Opukové pásmo se táhne od Radostína, kde končí, podél Krucemburku směrem na Ždírec a tvoří mezi údolím Cerhovky a Doubravky táhlý hřbet nad Sobiňovem, zvaný Březinka, který končí nad Malochýnem vrcholovým bodem Homolí 583 m (nachází se zde vodárenské zařízení). Doubravka i severnější Cerhovka působily velmi erozivně, až se dostaly na původní prvohorní podklad. Proto nyní spadají opukové stráně nad Novou Vsí-Hutí a Sopotami tak příkře. Erozivního původu je i Doleček, kterým protékal potok (dnes je z části zavežen). V roce 1913 byl na vrcholu Březinky na krátkou dobu otevřen opukový lom. Nejvyšší bod (první lesík na Březinku) nad Sobíňovem ční do výše 595 m nad mořem.

Území obce bylo ve své opukové části na vodu poměrně chudé. V době sucha byli nevysychající prameny pitné vody na Zvolanově, Markvarticích a mezi Strání a Hutí se nacházela Kančí Studeň. Užitkovou vodu lidé vozili v době sucha z Doubravky.

Sobíňov, Nová Ves a Sopoty byli připsány na robotu k Raneckému dvoru. Robotníkovi byl znám počet vyměřených pracovních dnů, ale nevěděl kdy bude povolán (obvykle mu to v podvečer oznámil dráb). Markvartice a Zvolanov byly svobodné, ale museli společně v době války poskytnout jednoho jezdce a jednoho pěšího. Sobíňov patřil od 15. století k panství Polensko-přibyslavskému.

V sedmileté válce 1756 - 1763 na poddaný lid dolehli válečné útrapy spojené s vydržováním vojska. Spolu s neúrodou v roce 1770 došlo ke smrti řady lidí i celých rodin. 11 selských usedlostí úplně vymřelo, museli být osazeni novými hospodáři.

V roce 1653 bydlelo v Sobíňově 12 rodin, tedy asi 100 lidí. Roku 1749 zde bylo již 27 rodin, 9 sedláků a 18 chalupníků. Počet obyvatel se v dalších letech postupně navyšoval. V roce 1844 zde již bylo 442 obyvatel, růst obyvatel pokračoval i v dalších letech až na maximum 1200 lidí.

Vzrůst Sobíňova od 18. století a jeho osad je třeba přičítat růstu textilního průmyslu - plátenictví, které mělo původ ve zdejším lnářství. Len se sušil v pazdernách (topilo se v nich celými kusy pařezů), len zde stále musel někdo hlídat aby se nevzňal, proto se pazderny stavěli dále od obydlí. Jedna taková budova byla v Nové Vsi ve Stráni, další pazderna byla pod Markvarticemi a třetí v Sobíňově. V zimě se len při svitu loučí zpracovával na vlákna a ta se spřádala na kolovratech a přeslicích. Formani, kteří jezdili po státní silnici, vozili utkané plátno do Vídně. Tkalci čekali až 4 týdny než jim zpět přivezl peníze za vyrobené plátno. V Nové Vsi v bývalém mlýně provozoval textilní výrobu Karel Jeníček, který ji později přesunul k nádraží ve Ždírci nad Doubravou. Zaměstnával kolem 100 domáckých dělníků tkalců, kteří pro něho tkali různé přikrývky na postele a stolky. O hornictví a dalším živobytí zdejších předků pojednávají podrobněji ostatní tématické kapitoly.

Rozšiřující literatura:
Okres Chotěbořský
Historie vesnic bývalého chotěbořského okresu od Josefa V. Neudörfela, učitele na měšťanské škole v Chotěboři.

Rozšiřující literatura:
Kolonizace území Sobíňova
Kniha Dějiny obce Sobíňova od Dr. Gustava Janáčka, narozeného v roce 1903. V této knize se podrobně věnoval dávné i novější historii našeho území.

V roce 1885 bylo zavedeno místo pomocného. Ponocovali vždy 2 občané z čísel domů po sobě jdoucích. Občas byli kontrolováni tak, že někdo s představitelů obce dal signál trubkou a ponocní byli povinni odpovědět píšťalkou. V této době měla obec i svého obecního strážníka, který byl i listonošem. Veškerá oznámení od úřadů měl za úkol místním občanům oznamoval vybubnováním.

Širší letecký záběr okolí Sobíňova můžete shlédnout na online mapě z roku 1954.