Historie obce Sobíňov

Huťský mlýn byl postaven v roce 1756 na místě bývalé hutě a slévárny v Nové vsi. V roce 1761 jej od vrchnosti koupil Václav Vepřovský. Nový mlynář obdržel povolení zřídit u mlýna pilu. Mlýn, ale musel napřed mlít pro lidi v polenském panství, až po té směl být k dispozici i pro cizí. Hospodářský úřad polenského panství musel při výlovu Sobiňovského rybníka nad tímto mlýnem zajistit, aby mlynář mohl do šesti týdnů mít opět mlýn v chodu. Po Václavu Vepřovském od roku 1778 spravovala mlýn rodina Janáčkova z Markvartic. V roce 1813 převzal mlýn od dědiců Antonín Janáček.

Při podzimních deštích v roce 1818 voda protrhla hráz rybníka nad mlýnem. Prostor rybníka byl hned z jara následujícího roku oset místními chudými lidmi, kteří se vesměs živili pasením dobytka v panských lesích. Vrchnosti museli za tento prostor odvádět poplatky, ty převyšovali výnos z chovu ryb a tak se vrchnosti nechtělo hráz rybníka opravovat. Většinu úrodné půdy měli totiž rozebránu místní sedláci (viz mapa osídlení).

Mlynář byl bez vody a tak mu nezbylo než si na liknavý přístup vrchnosti ztěžovat u krajského úřadu. Vrchnost po té od něj až v roce 1822 mlýn odkoupila. V okruhu 2 km se nacházelo v této době 9 mlýnů (na polenském a hornostudeneckém panství).

Budova byla později v 18. století využívaná pro textilní výrobu, které se zde věnoval Karel Jeníček. Později si koupil továrničku u nádraží ve Ždírci kam celou textilní výrobu přesunul. Dnes se zde nachází závod obdobného zaměření.

Když počátkem století trávil Tomáš G. Masaryk v Krucemburku dovolenou, učinil návštěvu textilní výroby v budově mlýna u pana Jeníčka. Po přesunutí této výroby zde bylo na nějaký čas řeznictví a uzenářství pana Henzla. Po něm zde prožívala svoje stáří paní Polnická, profesí učitelka.

Huť v Nové Vsi

V místech bývalé budovy mlýna před rokem 1597 vlastnili páni z Hradce závod na výrobu železa pod sobíňovským rybníkem. Podle účetních záznamů uložených v Jindřichově Hradci se ruda dobývala někde v blízkosti a to hlavně hnědel, krevel a ocelek. Byly zde dvě dýmačky (pec), ve kterých se ruda tavila. Ruda se dobývala podle toho jak huť potřebovala. Šachty byly povrchové. Získanou rudu dovážel vozka k dýmačce, kde ji přejímal kolštiter - třídič rudy, který ji roztloukl na menší kousky. Ruda se smíchala s dřevěným uhlím a struskovým vápencem a dýmala se v dýmačce. Vzduch do dýmačky byl vháněn měchy, které byli poháněny vodním kolem. Ruda se tavila na kusy železa o velikosti cihly. Tyto kovové cihly byly dále zpracovávány - spojovány na větší železné kusy v kovací peci kováři a slévači. Pec měla jeřáb, kterým se vytahovali kusy železa mimo pec. V huti bylo velké kovací kladivo - hamr na kterém se kovalo, bylo poháněné vodním kolem. Kutím se získala houska kujného železa, která se na kovadlině zpracovala na různé nářadí a železné předměty. Kolem roku 1590 zde bylo možné za rok vyrobit 18 - 20 tun železa. Ruda se dobývala povrchově kolem Hlíny, dosud se tam v tůních vyskytuje červená voda od hnědele.

Pozůstatkem po železářském závodu, který zde byl před mlýnem je škvára na zahradě, která byla v roce 1956 odkryta a použita na opravu cest v obci. Za zmínku stojí uvést, že struska se v naší obci a širokém okolí při budování cest brala také ze Starého Ranska a to hlavně ze zde navezeného kopce, který se nacházel mezi Janáčkovou továrnou (dnes BeHo) a rybníkem. Toto nám dokladuje i pohlednice z roku 1931.